Rado Cizek

Rozhovor s cyklocestovateľom: Radomír Čížek – na bicykli do najťažších kopcov a najzapadlejších kútov sveta

Radomír Čížek je hokejový tréner. Vraví sa, že oddychovať by človek mal opačne ako v povolaní. A keďže Rado má v práci pohybu veľa, kompenzuje si to pohybom ešte väčším, na diaľkových výpravách na bicykli. Priznám sa, že náturou mi je veľmi blízky. Tiež ho lákajú nepreskúmané miesta v menej civilizovaných krajinách, jazdí sám a má rád kopce. A to až tak, že jeho vášňou je loviť tie najvyššie bicyklom zjazdné kopce po celom svete.

Jeho posledné výpravy boli do hôr Kirgizska, či sediel Veľkého Atlasu v Maroku. Dnešný rozhovor teda bude predovšetkým o zdolávaní kopcov, objavovaní neznámych krajín, ale tiež o bikepackingových ultrazávodoch. Tých sa Rado nielen zúčastňuje, ale ich pár v najbližšom roku aj organizuje.

Rado Cizek

Ako si sa dostal k diaľkovému bicyklovaniu? Kedy si s tým začal a kam smerovala tvoja prvá viacdňová výprava?

Jízdu na kole miluji od malička, už od dvanácti jsem byl každý červenec přikovaný k Tour de France. Mým dětským vzorem nebyl žádný hokejista, ale Lance Armstrong. A už v tomto věku jsem jezdíval sám třeba i 60 km po kopcích v okolí Šumperku. Stejně tak jsem chtěl od mala procestovat svět.

Nejprve jsme jezdívali na cesty na vlastní pěst s manželkou, a protože jsme nevydělávali velké peníze, cestovali jsme hodně low-cost a využívali CouchSurfing. V roce 2011 k nám přijel chlapík z Hong Kongu, co šlapal na kole z Londýna domů. Léčil zranění po pádu, tak u nás strávil tři noci a po večerech mi vykládal úžasné historky, podělil se o zkušenosti, a především mi taky pověděl o komunitě WarmShowers sdružující cyklocestovatele z celého světa.

Rado Cizek
Kočovní pastieri, Kirgistan

Protože jsem byl jediný člen v okruhu 100 km okolo Šumperku, přespávalo u nás třeba i 10 borců za rok. Každý z nich vykládal svůj příběh, inspiroval mě a nahlodával, a když mi pak na konci července 2013 zbyl ještě jeden týden volna, rozhodl jsem se zkusit si projet se na 7 dní po Slovensku.

Jel jsem vlakem do Košic a pak přes nejhezčí oblasti Slovenska domů do Čech. Ujel jsem nějakých 800 km za 7 dní a hrozně mě to bavilo. O rok později následovala týdenní výprava po Ukrajině, v roce 2015 deset dní ve Skotsku a tam se z tohoto koníčku stala vášeň, a v podstatě i droga, bez které nemůžu dlouho být. Jízda skotskou krajinou byla – navzdory větru, dešti a dotěrným muškám – fantastická, no a úplně nejvíc jsem si tu jízdu užíval v horách, které mě odmalička přitahují.

Chinalik, Azerbajdžan

Ako sa vlastne zrodil nápad zdolávať najvyššie kopce sveta?

Tak nějak postupně. Po Skotsku, kde bylo zatraceně draho, jsem si pro rok 2016 zvolil přejezd Balkánu a po loňské zkušenosti jsem tu trasu hodně směřoval do kopců. První fakt slušný kopec, co jsem vyjel na těžko, bylo 1710 m sedlo Katara na severu Řecka. Musím zde zmínit možná zásadní historku. Na začátku kopce byla cedule s uzavírkou, což by znamenalo cca 50 km objížďku. Risknul jsem to a zjistil, že důvodem byl nějaký sesuv půdy, který se dal na kole v pohodě objet. No a díky němu okolo mě snad půl dne neprojelo jediné auto, šlapal jsem po nádherné náhorní plošině podél řeky Aoös, kde byly ještě v dubnu vrcholky hor pokryté sněhem, a právě tady jsem zažil první fakt silnou dávku „vrchařské euforie“, jak nazývám stavy podobné transu, do kterého se dostávám především, když se mi jede dobře, stoupám krásnou horskou krajinou a okolo je úžasné ticho.

Rado Cizek
Rieka Aoös, Grécko

Postupem času jsem zjistil, že abych se do tohoto opojného stavu dostal, potřebuji fakt dlouhý kopec. Po Balkánu jsem jel na trip po Rumunsku, kde nesměl chybět přejezd Fagaraše. Na Transfagarašan jsem šlapal tři hodiny v bouřce, a na vrcholu to pak byla zase šleha. To jsem si uvědomil, že o co těžší jsou podmínky, tím je ta euforie silnější, protože se k ní přidá i dobrý pocit, že jste to nevzdali.

Rado Cizek
Transfagarasan, Rumunsko

Na jaře 2017 jsme jeli poprvé na trip s manželkou po Provence. Celkově byla trasa nenáročná, ale měl jsem jednu prosbičku – vyjet na legendární Mont Ventoux, kterou jsem znal z televize a už jako kluk tajně snil, jaká to musí být paráda. Abych to manželce ulehčil, vzal jsem skoro veškerou její bagáž na svoje kolo. A když jsme dorazili nahoru, oddechl jsem si a hlavou mi blesklo: „Tak pokud jsem vyjel tohle monstrum se 40 kg bagáží, když trochu potrénuju a odlehčím kolo, můžu si troufnout na kterýkoliv kopec na světě.“ A bylo vymalováno! Začal jsem pátrat po mapě světa, a přemýšlel, kam vyrazit příště. Na léto 2017 vyhrála Gruzie, která mě vyloženě očarovala, a od té chvíle už nejedu nikam, kde nejsou hory.

Rado Cizek
Mont Ventoux, Francúzsko

Podľa čoho si vyberáš, ktorý kopec pokoríš?

Před každou cestou hledám na mapách nejvyšší kopce v oblasti, kterou chci navštívit a ty pak spojuji nějakými bočními silničkami vedoucími pěknou pestrou krajinou a okolo přírodních zajímavostí, případně historických měst. Vypozoroval jsem totiž několik druhů přímé úměry – čím výše vystoupáte, tím hezčí je krajina, tím silnější je euforie na hoře, tím horší jsou cesty i počasí… A tím větší je to zábava! Nepamatuji si, že bych někdy vystoupal na nejvyšší kopec široko daleko a byla tam nuda.

Rado Cizek
Saribaš, Azerbajdžan

Ktorý kopec je zatiaľ tvoj najvyšší, ktorý bol najkrajší a ktorý je vysnený velikán, ktorého raz musíš pokoriť?

Nejvýše jsem se na kole dostal v Kyrgyzstánu přes 4 028 m sedlo Sujek, to byla obrovská euforie, ale nejhezčí, nejemotivnější – a zároveň co se týče délky a převýšení jednoznačně nejtěžší – bylo 3 778 m sedlo Kegeti. Byl to vůbec první top kopec v této zemi, navíc před cestou do Kyrgyzstánu mi při přestupu v Astaně nepřiletěla bagáž včetně kola, takže jsem prožil, sice nakonec zajímavé, ale dost stresující 4 dny v Kazachstánu. A když pak všechno klaplo a na Kegeti mi vyšlo parádně počasí, měl jsem na posledním úseku slzy na krajíčku. Byl to splněný sen, na který jsem se těšil dva roky a kdo ví, jestli ještě někdy vyjedu něco většího.

Vysněných megakopců je samozřejmě spousta. V Evropě je to určitě Stelvio nebo Galibier, ve světě mě pak asi nejvíc láká Mauna Kea na Havaji, která je s 65 km a 4 100 m převýšením považovaná za asi nejtěžší silniční kopec na planetě. No a samozřejmě mě láká Ladakh nebo Andy v Peru a Bolívii. Ale na tyto výzvy si musím pár let počkat, až bude syn dospělý, to už jsou expedice aspoň na měsíc.  

Rado Cizek
Sujek, Kirgistan

Vedieš si evidenciu, koľko ich máš vlastne už na konte? Povedzme nad 2 000 m n.m.?

Evidenci a poznámky si samozřejmě vedu, ale neomezoval bych se pouze na nadmořskou výšku kopce. V Kyrgyzstánu je taková ta základní výška třeba 1 500 m, takže vystoupat do 2 000 m není žádný výkon. Naopak třeba docela brutální byl kopec v Jordánsku s cílem v 721 m, kam ale stoupáš od Mrtvého moře z -400 m. Zapisuji si prostě kopce, které mě stály nadprůměrné úsilí. Takže řekněme, že vyjetých kopců, kterých si vážím, mám 35 přes 2 000 m, z toho 7 je přes 3 000 m a z toho je jeden 4 000 m, již zmíněný, Sujek. Věřím ale, že je to stále jen začátek a že jich bude každým rokem aspoň po deseti přibývat. 

Rado Cizek
Driss Ouano, Maroko

Loviť kopce znamená pohybovať sa v horách, a teda si na výpravách často mimo civilizáciu. Súčasne si minimalista. Žiadny varič a iné “luxusné” veci. Čo však v tvojej výbave nesmie chýbať?

Na dobrodružném cyklocestování, a to nejen na kole, je fascinující, jak se člověk s každým překonáním svých limitů, troufá vydat se příště zase o něco dál, výš nebo do exotičtějších či odlehlejších oblastí. A zároveň u toho sbíráš zkušenosti ohledně vybavení, a čím dál víc si uvědomuješ, že čím budeš lehčí, tím rychleji a snáze pojedeš a tím více toho máš za tu krátkou dovolenou šanci vidět.

Na ten týden po Slovensku jsem vezl 30 kg bagáže! Stan pro 3 osoby, velkou nafukovací karimatku a další nesmysly. S každou cestou jsem postupně „hubnul“ a letos v červenci jsem si střihl první silniční bikepackingovou výpravu a na 6 dní po rakouských Taurech vezl 11 kg silničku a 6kg bagáže. A přestože pršelo, nic zásadního mi nechybělo a kilometry naskakovaly úplně jinak!

Rado Cizek
Prvý trip po Slovensku

Co se týče kvality, nemám žádné extra luxusní vybavení, protože kdybych vezl drahou výbavu, o to víc bych se o ni bál, což je zbytečný stres navíc. Co se týče cestování mimo civilizaci, i zde může člověk neustále hledat nové výzvy. V tomto směru jako první určitě doporučuji Gruzii, kde pokud se vydáte do hor, dříve či později se chtě nechtě ocitnete poměrně daleko od nejbližší vesnice, ale stále ještě ne úplně v divočině.

V Ázerbájdžánu, a pak v Jordánsku, jsem si zase zamiloval pouště. Nezapomenutelný byl třeba 100 km úsek mezi písečnými dunami a skalami v okolí Vádí Rum. Nikde jinde nenasajete tolik adrenalinu a nevyčistíte si lépe hlavu, než v divočině. Ještě jednou musím zmínit Kyrgyzstán, kde jsem musel při přejezdu 3 893 m sedla Tosor projet 160 km úsek bez jediné vesnice, a z toho 100 km ve výšce přes 2 500 m, kde i v srpnu v noci mrzne a může přijít sněhová bouře. Nikdy jsem se nebál tolik, jako když jsem tam vjížděl. Ale nakonec se s tím tak nějak srovnáte a začnete si to užívat, a do budoucna je to obrovská dávka sebevědomí.

Rado Cizek
Taury, Rakúsko

Navíc, i v těchto pustinách narazíte sem tam na nějakou jurtu, farmu nebo pastevecký přístřešek, takže po této zkušenosti již zvažuji, že loni koupený ultralehký stan asi nakonec zase prodám a budu už cestovat bez něj, a vůbec bez nosičových brašen. Ušetřím tím nemalou hmotnost a prostor, a v destinacích, které si vybírám, většinou nějaký nocleh vždy seženete. Poslední čtyři výpravy dělají nějakých 60 nocí a z toho jsem spal ve stanu jen pětkrát, tak si čím dál víc říkám, jestli má smysl s ním tahat a montovat kvůli němu nosiče.

Co se týče vaření, je to ztráta času a zbytečné další gramy navíc. V západní Evropě se stravuji výhradně ze supermarketů, na východě je naopak levně, ochutnávání místního jídla je součástí cestování, a pohostinní lidé vám rádi něco ukuchtí u sebe doma. 

Rado Cizek
Nomádi, Kirgistan

Ozaj, aký používaš bicykel?

Poslední tři roky jsem jezdil, s výjimkou toho Rakouska, na cestovním kole Stevens. Přirostlo mi k srdci, zažil jsem s ním fakt hodně, ale už má přece jen hodně najeto, je zbytečně těžký a taky jsem se chtěl zbavit hydraulických kotoučovek. Letos v zimě jsem si, z peněz, co jsem vydělal přednáškami o Maroku, pořídil zánovní gravel Author Aura XR 2018. Na výpravy podle mě super volba za rozumný peníz (nové se dá nyní pořídit okolo 22 000 Kč). Nepotřebuju kolo za padesát tisíc, akorát bych byl ve stresu, aby se nezničilo v letadle nebo mi ho někdo neukradl.

Aura váží 10,3 kg, má mechanické kotoučovky, nejlehčí převod 34/34 zubů a hlavně se mi líbí jeho univerzálnost – na silniční tripy hodím úzké pláště a poletím jako střela, a přitom můžu občas udělat nějakou zkratku terénem. Na tripy přes nevyasfaltovaná horská sedla půjdu víc na jistotu a osedlám ho osvědčenými 1,8´´ plášti Schwalbe Marathon Plus, na kterých jsem v Kyrgyzstánu ujel cca 1 200 km mimo asfalt, často po opravdu příšerných roletách a šutrech, a to bez jediného defektu. Nedám na ně dopustit, jen škoda, že jeden plášť váží 1 050 g. 

Rado Cizek
Niekedy sa bicykel aj pokazí, Assif Meloul, Maroko

Jazdíš vždy sólo. Na jednej strane sloboda a voľnosť, na druhej bezpečie. Dostal si sa do nejakej nepríjemnej situácie z pohľadu bezpečnosti za tie roky? Či už kvôli prírodným podmienkam alebo ľuďom, psom?

V Gruzii a ve Skotsku jsem jel s parťákem, což bylo taky fajn a má to řadu výhod, ale mé povaze a charakteru výprav více vyhovuje jezdit sólo. Přesně jak píšeš, klíčové slovo je totiž svoboda. Nemusím brát na nikoho ohled, jedu si kam chci, vstávám, kdy chci, fotím, jak dlouho chci, nikdo na mě nečeká, nepřenáším na nikoho své nálady, a baví mě, jak jsi odkázaný sám na sebe, improvizuješ a musíš si poradit v různých situacích, což je pak velice užitečné i v běžném životě.

Rado Cizek
Pohostinní Maročania

Ale hlavně, jako sólo cyklista máš mnohem otevřenější dveře nejen do domů místních lidí, ale především do jejich srdcí. V zapadlých horských vesnicích, kde kolikrát za celý rok projede sotva jeden turista, tě jako osamoceného cyklistu vnímají jako totálního hrdinu a dávají ti najevo svůj respekt. Zároveň tě považují za “určitě unaveného a hladového chudáka”, kterému je třeba pomoct a pohostit ho, a z toho pak vznikají nezapomenutelná setkání. Pro mě osobně není na cestách nic silnějšího, než když vás chudý člověk, který sám žije z mála, pozve k sobě domů a celý večer kolem vás skáče, aby se ukázal jako dobrý hostitel. Nechci ty lidi vyžírat, a kolikrát jim za jejich pohostinnost nakonec třeba i zaplatím více než za hostel, ale hrozně mě těší, když jim vidím na očích, jak jsou rádi, že mají doma netradičního a nečekaného hosta.

Rado Cizek
Pohostinní Kirgizovia

A co teprve, když má ta rodina malé děti! Takže musím zaklepat, všude kde jsem byl, byli lidé moc fajn, a úplně nejvíc zatím asi v horách na západě Ázerbájdžánu. V podstatě jedinou špatnou zkušenost s lidmi jsem měl hned na své první výpravě u vás na Slovensku při průjezdu jednou romskou osadou, kdy na mě vyletěla parta fracků, a začali mi cloumat s bagáží. Naštěstí se mi podařilo jim ujet. 

Rado Cizek
Obed, Gruzínsko

Psy. Večná téma cyklocestovateľov v menej civilizovaných krajinách. Dostali ťa niekedy do úzkych? Ako riešiš tieto psie situácie?

Když mě po asi dvou kilometrech v Albánii poprvé obklíčila smečka pěti velkejch psů, byl to neskutečný šok, a strach z nich se mě držel po celý trip napříč Balkánem, v Rumunsku a ještě několik dní v Gruzii. Jakmile se blížila vesnice, vyskočil mi tep a už z dálky jsem sledoval, jestli na mě zase nějaký nevyběhne. Během výpravy po Gruzii, kde jich jsou taky mraky, jsem si na ně ale zvykl, a vypozoroval, že ač kolikrát štěkají, jak zabijáci, a běží půl metru od vás, do úplného kontaktu nejdou.

Postupem času se mi osvědčily dvě taktiky: Když na mě vyběhne jeden nebo dva, jen trochu zrychlím a hlasitě na ně řvu: “Zůstaň!”, nebo “Vypadni!” (normálně česky) a oni to většinou brzo zabalí. Jeden rekordman to sice za mnou vydržel přes minutu, ale s těma potulnýma je to spíš taková hra. Horší je to samozřejmě, když tě obklíčí smečka pasteveckých psů hlídající stádo dobytka, a je jich víc než pět. V tu chvíli slézám z kola, snažím se za něho schovat a hlasitě volám na jejich páníčka, aby si pro ně přišel. Většinou jsou opravdu poblíž, hvízdnou a můžeš jet dál.

Nezapomenutelnou scénku jsem pak zažil v Jordánsku, kde jsem musel při sjezdu k Mrtvému moři projet skrz smečku zhruba 70 (!) psů. Tlačil jsem kolem nich kolo krůček po krůčku snad tři minuty, dělal jsem, že si jich nevšímám, srdce mi bušilo … ale prošel jsem! A od té doby už mě nějaký podvraťák fakt nerozhodí. 

Rado Cizek
70 členná svorka psov, Jordánsko

Spávaš zväčša pod širákom, prípadne u domácich. Nájsť suché a bezpečné miesto je niekedy celkom alchýmia. Prezraď nejaké triky, ako hľadáš nocľah.

Shánění noclehu a spaní u místních považuji za největší kouzlo celého cestování, hlavně první týden výpravy (než se mi to vše okouká, a začnou mi lézt na nervy stále to stejné jídlo a stále ty stejné otázky). Zlomová byla v tomto směru Gruzie, kam jsme s parťákem vyrazili vyloženě naslepo a nocleh hledali až na místě. Lidé tam jsou ohromně pohostinní, takže nejenže nebyl problém strávit noc u někoho v chalupě, ale především mě to takto začalo bavit. Obvykle si už ráno zhruba vytipuji místo nebo oblast, kam bych chtěl ten večer dojet – ideální jsou nějaké zašité vesničky v horách, odříznuté od světa a daleko od turistického ruchu. Tam jsou za vaši přítomnost většinou neskutečně vděční. Takže přijedu tam a buď čekám, kdo se se mnou dá do řeči, anebo prostě zaklepu na vrata nějaké chalupy, kde by se mi líbilo, a prosím o nocleh. Většinou nepotřebuji více jak tři zeptání, maximum bylo 9.

Rado Cizek
Nocľah u nomádov

Když mě někde více než pět lidí odmítne a nechce se mi spát venku, nabídnu v přepočtu 200-300 Kč a pak už to jde rychleji. Pro lidi v chudých oblastech je to vítané přilepšení a já jsem rád, že se mohu podívat, jak tam žijí a trochu jim finančně pomoct. Je to mnohem zajímavější než neosobní hotely a turistické guesthousy, kde si vás nikdo za celý večer nevšimne.

Na druhou stranu, ke konci výpravy jsem za guesthousy naopak rád, protože už spíš hledám klid na odpočinek. Ve stanu spávám většinou jen dvakrát třikrát za výpravu, a úplně pod širákem minimálně, jen v Evropě, když jedu bez stanu. V Rakousku se mi třeba výborně osvědčili autobusové zastávky na silnicích třetí třídy, které připomínají malé chatky, a když tam dorazíte v 10 večer a v 6 ráno zmizíte, nikdo si vás nevšimne. Každopádně, právě tato pestrost, improvizace a spontánnost – to že v podstatě ještě hodinu před soumrakem často nevím, kde budu spát – mě na cyklocestování děsně baví. 

Chinalik, Azerbajdžan

Za posledné obdobie, čo ťa sledujem na Facebooku, si precestoval Maroko, Kirgizsko, Gruzínsko, Azerbajdžan, či Jordánsko. Okrem toho sa ale čoraz viac sústredíš aj na ultrazávody bez podpory. Čo ťa na tom najviac baví?

Ultravytrvalostní cyklistika byla tak nějak přirozeným důsledkem mých výprav a mé povahy. Když jsem někam jel, chtěl jsem toho vždy vidět co nejvíce, tak jsem často vstával v 6 a jel až do tmy. To vše často v horách, kde jsem při prudkých stoupáních natěžko získával sílu v nohách, a ve špatném počasí a na špatných cestách v sobě zase postupně budoval onen nepostradatelný „morál“. Zamiloval jsem si i ony slastné pocity, když za den ujedeš fakt štreku, večer se svalíš vyřízený do stanu, ale hřeje tě, kolik jsi toho ujel. Najednou jsem zjistil, že se i s brašnami dá ujet třeba 180 km, a to jsem přitom strávil spoustu času focením, potkáváním se s lidmi a pod. Tak si říkám: „Hele a co teprve kdybych jel nalehko, bez zastávek, na lepším kole a s pravidelným tréninkem?“

Začal jsem tedy podnikat dlouhé tréninkové výjezdy v okolí svého bydliště. Vždycky jsem si v pondělí vymyslel nějakou šílenou kondiční výzvu, a těšil se na sobotu, až si ji splním. Pořád jsem se chtěl překonávat a dojet co nejdál, a protože jsem od přírody soutěživý, řekl jsem si, že bych mohl zkusit pro porovnání i nějaký závod, minimálně kvůli motivaci do tréninku.

Rado Cizek
NAVAD 1000

Jako první jsem si vybral švýcarský NAVAD 1000 a byl jsem z něho unešený. Užíval jsem si tu jednoduchost a odprostění od všeho ostatního. Na startu ti řeknou: “Jeď!”, a na několik příštích dnů jsi totálně vtažený do toho závodu a parádně si u toho vyčistíš hlavu. Neřešíš žádné telefony, emaily, práci, jsi tam jen ty, okolní příroda a cesta před tebou. Navíc přinášejí zase trochu jiné zážitky než výpravy – jízda za tmy, západy a východy slunce – vlivem únavy jsou všechny emoce daleko intenzivnější. Taky přinášejí jiný druh poznání – poznání sebe sama a nalézání hranic svých schopností, což je přesně něco pro mou povahu.

Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že pojedu 52 hodin bez spánku, ťukal bych mu na čelo. Ale když chceš uspět, ty extrémní situace tě baví a připravíš na to hlavu, tělo vydrží strašně moc. Ultra závody jsou podle mě víc než o rychlosti nebo vybavení hlavně o schopnosti snášet únavu a utrpení. A kdo se to naučí a začne se skoro až vyžívat mimo onu pověstnou komfortní zónu, může v něm být úspěšný, aniž by za rok najel 10 000 km. Navíc, zkušenosti z těch závodů tě ohromně posilují nejen na cestách, ale i v běžném či pracovním životě – najednou zjistíš, že i bez spánku nebo bez jídla dokážeš podat dobrý výkon, že je to všechno jen v hlavě, že každá krize dříve či později odezní, že vzdorovat nepřízni počasí je vlastně zábava a pod. Pak závod skončí, ty se vrátíš do svého běžného života, a spousta záležitostí, kterými ses třeba trápil, ti najednou přijdou jako totální malichernosti. 

Rado Cizek
Bohemia Divide – Říp

NAVAD 1000 bol tvoj najťažší závod, ktorý si doteraz išiel?

Zatím jsem pořád ještě učící se zelenáč. Absolvoval jsem pouze dva závody – 700 km závod napříč Čechami Bohemia Divide a NAVAD. Ten jsem si vybral jako vůbec první, zejména kvůli jeho náročnému profilu a úžasným kulisám v Alpách. Byl to skvělý zážitek, a přestože jsem jel 160 km bez fungující zadní přehazovačky (takže vzadu na devítce, což znamenalo, že jsem spoustu úseků musel tlačit), podařilo se mi dojet na osmém místě, a to jsem měl snad nejhorší kolo ze všech startujících. To mě tak nějak utvrdilo, že když se do toho opřu, mohl bych třeba v budoucnu i něco vyhrát, nebo se aspoň rvát o elitní desítku. Od roku 2020 se chci zaměřit spíše na silniční bikepackingové závody v délce 1 000-1 500 km, protože mě nebaví tlačení kola po šutrech a kořenech, a při technických sjezdech mám strach a na své soupeře ztrácím. Za takovou tu dlouholetou megavýzvu, pro příštích řekněme 5 let, jsem si vybral závod TransContinental Race, což je prestižní silniční závod napříč Evropou v délce okolo 4 000 km. Až budu cítit, že mám na to, abych se tam rval o přední příčky, půjdu do toho!

Rado Cizek
Wadi Muji, Jordánsko

Tie závody si vzal útokom a okrem toho, že ich jazdíš, plánuješ ich premiérovo aj niekoľko v roku 2020 zorganizovať. Čo to bude?

Jo, od roku 2020 rozjíždím projekt ULTRA-BIKE.CZ, což bude takový můj seriál ani ne tak úplně závodů, jako spíš cyklistických výzev. Zjednodušeně, své tréninkové myšlenky chci zrealizovat jako nekomerční organizované vyjížďky pro širokou veřejnost. Skloubit totiž časově i finančně práci, výpravy, trénink, závody a rodinu, pro mě bylo čím dál složitější, a tak než složitě hledat závody, které mi zapadnou do kalendáře, platit nemalé startovné, a pak se na ně trmácet přes půl Evropy, jsem se rozhodl, že si každý rok „ušiju“ pestrý kalendář akcí hezky sám sobě na míru, a přizvu na ně další podobně nastavené blázny, se kterými se rád osobně poznám, kteří mě vyhecují k maximálnímu výkonu a věřím, že spousta z nich ocení náročný podnik tady u nás za rozumné startovné.

Rado Cizek
Oáza v pohorí Atlas, Maroko

První větší akcí bude silniční bikepackingový závod „Tisícovka napříč ČR“, který povede před hlavní česká sedla a vrcholy. Po získání potřebných zkušeností a sehnání týmu lidí ale chci, aby hlavním pilířem projektu byly vícedenní vyjížďky do zahraničí s předem určenou trasou vedoucí pěknou přírodou – konkrétně by se mělo jednat především o seriály závodů EuroPeaks 1500, což budou hodně kopcovité závody na cca 1 500 km, v jejichž rámci bych chtěl postupně zdolávat legendární sedla v Evropě. První ročník se pojede z Břeclavi na Makarskou. A k tomu chci dát každý rok jeden díl seriálu EuroCities 1200, což budou kratší a méně kopcovité závody vedoucí skrz historická centra evropských metropolí a okolo dalších turistických zajímavostí. A k tomu bych chtěl vždy několik menších akcí – víkendové horské závody pro bikery, 24 hodinovku a vrchařskou 12 hodinovku s pokusem o splnění výzvy Everesting (na kterou jsi mi dal skvělý tip právě ty, Laco, díky) a pár spíše tréninkových vyjížděk v Jeseníkách. Takové jsou prozatímní vize, spousta akcí už se pomalu rýsuje, a sám se nechám překvapit, do jaké míry se tento projekt rozjede.

Rado Cizek
Nepríjemná “roleta”, Kirgistan

Ako ťa poznám, bežného smrteľníka to asi zabije 🙂

Kdepak, mou vizí je, aby akce pod hlavičkou ULTRA-BIKE.CZ byly sice náročné, ale jejich součástí bude vždy i kratší trasa, a časový limit bude spíše v uvozovkách. Necílím výhradně na ultracyklistickou špičku. Naopak. Chci, aby si mé akce mohl zkusit každý, kdo má rád výzvy, a aby si účastníci sami nastavili svou laťku, bojovali hlavně sami sebou a ostatní účastníky vnímali ne jako soupeře, ale parťáky, co jim pomůžou vydat ze sebe to nejlepší. Hlavní bude si tu vyjížďku užít, mít ze svého výkonu dobrý pocit, někam se podívat, a potkat u toho nové přátele. 

Kam plánuješ ísť najbližšie, prípadne aký závod je tvojim cieľom?

Plán cest na rok 2020 mám opět hodně nabitý, jen ty výlety budou z rodinných důvodů kratší než dosud. Na Silvestra jsem byl na 11 dní bikepackingovat po Ománu, v květnu chci na 10 dní do Albánie, v červenci severovýchod Turecka a příští zimu bych se chtěl poprvé podívat do jihovýchodní Asie (třeba Laos nebo Vietnam by mohly být hodně zajímavé). Závody chci jezdit především ty, co budu pořádat a pak uvidím, kolik zbude času a sil na něco dalšího. Mám vyhlédnutý závod 20K Ultratrail, což je to silniční bikepackingový závod na 1 500 km s převýšením 30 000 m, a jede se první týden v srpnu z Turína přes alpské velikány jako Iseran, Galibier a pod. Ale ještě o účasti na něm nejsem definitivně rozhodnutý.

Rado Cizek
Púšť v Azerbajdžane

Na záver jedna súkromná otázka. Nedávno sa ti narodil syn. Prezraď, ako sa ti darí zladiť potreby rodiny, prácu a ešte aj viackrát ročne ísť na výpravu?

Ano, malý Vojtík měl na Vánoce rok a půl a jsem z něho nadšený! Je to obrovská životní změna, která má na mé další počínání zásadní vliv a nutí mě mé cesty zkrátit. V Kyrgyzstánu jsem byl 18 dní a už po týdnu mi bylo smutno, a taky jsem v sobě cítil docela nepříjemný pocit zodpovědnosti, zejména když jsem se vydal do té horské divočiny. Ale jsem znamením beran a obecně typ člověka, který chce v životě něco dokázat, a zároveň být synovi vzorem. Navíc, cyklocestování se pro mě stalo drogou, bez které dlouhodobě nemůžu fungovat, a už není cesty zpět. Nedovedu si představit, že bych třeba půl roku nikam nejel.

Takže dokud je žena na mateřské a s hlídáním pomůžou babičky, chci toho objet, co se dá (mj. i proto, abych měl materiál na přednášky, které mě baví a umožňují mi financovat mé cesty a vybavení), a pak už uberu a půjdu asi více cestou ultra závodů, při kterých jsem pryč z domu max 5 dní, zatímco na poznávací výpravu to chce aspoň deset. Nechávám to tak nějak osudu, doufám, že pak budeme jezdit sem tam do světa spolu a nevzdávám se ani svého snu, že nás to mé cestování a závodění bude třeba jednou živit a v součtu bude nakonec toho času, který pak budu moct trávit s rodinou, daleko více, než kdybych měl klasické zaměstnání.

Rado Cizek

Zápisky z Radkových ciest a závodov môžete sledovať na jeho FB stránke Radomír Čížek: Na kole do nejtěžších kopců a nejzapadlejších koutů světa

Kalendár cyklistických výziev pod hlavičkou ULTRA-BIKE.CZ nájdete na rovnakej FB stránke (www.facebook.com/ultrabikecz) a cca od februára na webe www.ultra-bike.cz.

Print Friendly, PDF & Email
Daj páčik, karma sa ti odmení :)
  •   
  •   
Be the first to comment

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *